Den pátý stvořil bůh souvislosti
Jednou jsem poznal jednu dívku. Ona byla mladá, já jsem byl mladý. Mysleli jsme si, že jsme se do sebe zamilovali...
Jednou jsme se vydali na procházku do lesa. Jelikož jsme se domnívali, že se milujeme, tak jsme si to chtěli dokázat i po fyzické stránce. Jelikož v lese nikdo nebyl, jelikož tam i za bílého dne byla téměř tma, tak jsme sešli z cesty...
Našli jsme si takové jedno odlehlé místo a tam jsme se usídlili. To děvče mělo světlou bundu, kterou položilo na zem a pak...
Najednou to děvče začalo křičet...
Nechápal jsem co se děje...
"Jsou tu klíšťata," zvolalo ono děvče...
Podíval jsem se na tu světlou bundu...
Bylo tam několik těch ohyzdů...
Odkráčeli jsme tedy z onoho místa...
I když slovo odkráčeli není až tak přesné... Prostě jsem začali zdrhat do pryč...
Postupně jsem na tuto lesní neprocházku nějak zapomněl a nevěnoval jsem jí pozornost...
Za několik dnů jsem zjistil, že mám na noze své první klíště, které mé tělo začalo požírat...
Vzhledem k tomu, že ten vetřelec byl k mému tělu opravdu krutý, musel jsem do nemocnice...
Tam jsem byl dlouhéééééééééé dva měsíce na uzavřeném oddělení, částečně ochrnutý. Ale bylo to vlastně fajn. Sestřičky mě krmily, pečovaly o mou maličkost... Já jsem ležel a začal jsem se zajímat o sociální chování much, které létaly kolem kulatého lustru hranatě... Občas se nějaká moucha přilétla podívat i do mé postele a zírala na tělo polonebožtíka... Povídali jsme si spolu... Říkal jsem si, že když to přežiji, tak zasvětím svůj život výzkumu psychologického chování much...
Bylo mi tehdy dvacet let, ale měl jsem štěstí, protože mé tělo i mou duši dokázali za minutu dvanáct postavit na nohy a vyexpedovat zpět do života...
Teď si s dovolením dovolím vložit takovou vsuvku: Děkuji moc Nemocnici Písek, personálu Infekčního oddělení, který mi zachránil v létě 1992 život.
A pak jsem jel sanitkou do svého rodného Tábora a byl jsem převelice šťasten, že jsem se narodil do nového pokračování svého života.
Tehdy jsem neměl práci, ale jelikož jsem nebyl tak přirozeně lenivej jako dnes, tak jsem si splnil svůj dětský sen a nastoupil jsem na vysněné místo vrátného.
Bylo to krásné období... Klídek, na tehdejší dobu docela slušné peníze... Říkalo se tehdy našemu "komandu" Ostraha... Později jsme byli černí šerifové... No byla to podivná doba...
Jednoho dne jsem šel na obchůzku a zadržel jsem člověka, který přelézal vrata. Prostě si jen odskočil opít se do nedaleké hospody. Tehdy se z nás stali nejlepší kamarádi.
Pak šel život dál a dál a dál...
Jednoho dne jsme spolu šli na jedno... Pochopitelně to neskončilo u jednoho...
Když jsme se vypotáceli z onoho rockového klubu (po tom jakože jednom pivku), tak někoho z nás dvou napadlo, že půjdeme do kina...
A tak jsme šli do kina, ale skončili jsme v kavárně před kinem... Tam byla Ona... Ona znala mého nejlepšího kamaráda, ale já neznal jí. Ale přiznejme si, že ve stavu (po tom jakože jednom pivku), se lidé hodně dobře seznamují...
Pak jsem se s Ní několikrát potkal...
Pak jsem s Ní...
AHA... Jelikož toto není erotická povídka, tak tuto část s prominutím vynechám...
Již jsem o Ní psal, takže asi víte, jaké to mělo pokračování...
A teď SOUVISLOSTI...
Kdybych nepoznal v roce 1992 jedno mladé děvče, nešel bych s ním do lesa...
Kdybych s ním nešel do lesa, nezahryzalo by se do mého těla klíště...
Kdyby se do mého těla nezahryzalo klíště, tak bych neskončil v nemocnici...
Kdybych neskončil v nemocnici, tak byl nežil...
Kdybych nežil, tak bych si ve dvaceti letech nemohl splnit svůj dětský sen...
Kdybych si ho nesplnil, tak bych nepotkal svého nejlepšího kamaráda...
Kdybych nepotkal svého nejlepšího kamaráda, tak bych s ním nešel na jedno...
Kdybych s ním nešel na jedno, tak bych nepotkal Dívku, která změnila můj život...
A kdyby nebyl Mark Zuckerberg, který založil Facebook, nemohl bych se zde zaregistrovat...
Kdyby jsem se zde nemohl zareristrovat, tak bych zde nemohl psát...
A jelikož si Ona přečetla mou zprávu na Facebooku, tak mi napsala po několika letech textovou zprávu...
Ta zpráva spustila koloběh následujících událostí...
Jaroslav D. Ptáček, 22. září 2014, 02:55