Jaroslav D. Ptáček: Až jednou přijde umírání a smrt
Vždy jsem si říkal, že bych si přál umřít ve spánku... Abych nic necítil... Ač je mi ještě pořád 42 let, tak jsem na Smrt změnil názor.
Mnoho kamarádů již zemřelo a já si připadám jako stařec... Nemám děti, nemám rodinu, vlatně již nemám ani příbuzné. Tragicky zemřel můj spolužák... Seděl jsem s ním v jedné lavici... Tragicky zemřel můj nejlepší kamarád...
Několik lidí v mém blízkém okolí spáchalo sebevraždu. Několik lidí v mém okolí o sebevraždě uvažovalo...
Neodsuzuji nikoho, kdo se rozhodne k sebevraždě... Je to jeho rozhodnutí... Nesnáším takové to pořekladlo: Nemáš právo si život vzít, protože sis ho nedal...
Každý má právo naložit se životem dle svého přesvědčení.
Když jsem se staral o svou bezmocnou mamku, tak mě několikrát žádala, abych jí zabil, že již nechce žít... Říkala, že vyskočí z okna...
Když mamka zemřela, tak jsem si říkal, že bych nechtěl trpět tak, jako ona, že bych to raději ukončil, abych nemusel trpět... Ale pak jsem pochopil úplně jinou věc...
Většina lidí se bojí nemoci, stáří, umírání a Smrti...
Teoreticky jsem to pochopil již asi ve dvaceti letech, ale co je to ta teorie?
Prakticky jsem to pochopil mnohem později. Někteří lidé se totiž bojí vidět nemocné, staré, umírající lidi... Většina lidí se bojí Smrti... Ale proč? Přeci je zcela logické, že všichni narození jednou zemřou...
Takže odvolávám to, že pokud bych zjistil, že jsem nemocen, že se blíží má Smrt, tak to ukončím sám...
Nebojím se Smrti, bojím se umírání... Ale když budu umírat postupně a pomalu, tak o tom budu psát... Budu popisovat své umírání... Snad to některým lidem otevře oči... Snad pochopí to, že umírání a Smrt jsou zcela přirozené součásti života...
Jaroslav D. Ptáček
