Jaroslav D. Ptáček: Jsem na sebe hrdý. Pomáhat je lidské...
Na hlavní třídě v Táboře ležel chlapík. Kolem chodili lidé a nikdo nic neudělal.
Přišel jsem k němu a snažil jsem se ho nejdříve oslovit. Nereagoval, ale dýchal. Nešlo mi ho probrat, absolutně žádná zpětná reakce na fyzický kontakt.
Tak jsem zavolal záchranku. Vysvětlil jsem paní na záchrance situaci. Paní na lince byla moc ochotná a s její pomocí po telefonu se mi podařilo pána vzbudit, zapnul jsem hlasitej odposlech, aby i paní na tísňové lince slyšela reakce toho ležícího pána.
Posadil se a pak postavil, ptal jsem ho jestli se opil, jestli bere drogy, jestli je mu špatně, jestli potřebuje ošetřit, jestli potřebuje záchranku (celou dobu to poslouchala operátorka na tísňové lince záchranky). On pochopitelně věděl, že to slyší. Řekl, že pomoc nepotřebuje.
Pak jsem poděkoval paní na tísňové lince, ona poděkovala také, že jsem zavolal. Pán (asi ve stejném věku jako já) mi poděkoval a pak jsme pokecali a docela jsme si rozuměli. Zjistili jsme, že vypadáme podobně, černé hadry, kožené bundy, stříbrné prsteny...
Následně jsme si podali ruku a rozloučili se...
A já jsem šel směrem k Jordánu se sám jen tak projít a nafotit nějaké fotky...
A tam jsem potkal dvě důchodkyně... Divně koukali a ta jedna říkala na mou adresu: "To je nějakej divnej člověk, podívej jak je oblečenej, to bude určitě nějakej zlej člověk... "
Nijak jsem na ty dvě důchodkyně nereagoval, jen jsem se začal usmívat, ale bylo mi z nich k pláči. Stejně jako přibližně z těch deseti lidí, kteří bližního svého ležícího bezvládně na ulici odpoledne okolo třetí hodiny "překročí" a dělají, že ho nevidí...
(jdp)