Kočka a myš mohou být přátelé
Kočka a myš mohou být přátelé. Alespoń to tak funguje v Japonsku. Myš byla geneticky "upravená". Mohou za to japonští vědci. Zjistilo se totiž, že myš se bojí pachu kočky. Pokud se myška však geneticky "upravuje", tak pak necítí pach kočky. Myš nemá geneticky zakódované, že se má bát kočky. Nebojí se ji proto, že by jí viděla, ale bojí se jí proto, že jí cítí.
To znamená pro myš, že:
vidět kočku = nic se neděje;
cítit kočku = strach a následuje pud sebezáchovy.
A prý to bude pokračovat dál.
Budeme geneticky upravovat i další zvířátka?
Nevím však to, k čemu je tento experiment dobrý. Představme si, že by japonský vědec geneticky upravil člověka. Například takto:
člověk nevidí plyn = nic se neděje;
člověk cítí plyn = strach a následuje pud sebezáchovy.
Pokud by byl geneticky upraven, tak by toho mohl e.c. využít nepřítel a zaplynovat město, aniž by si toho někdo všiml - pardón: aniž by to někdo cítil.
Kočky a kocouři! Můžete jásat. Myš již nebude před váma utíkat a vy se spokojeně najíte a budete spokojeně tloustnout a tloustnout. Ale bude to mít jednu velkou nevýhodu, protože až vás ucítí geneticky "neupravenej" pes, tak před ním pro svou tloušťku již neutečete.
Moji syrští medvídci se mého psa nebojí. Ale bojí se mého mobilu resp. jednoho zvuku na něm. Přemýšlím, jestli mé medvídky někdo geneticky neupravil...
Jaroslav D. Ptáček
ilustrační foto: Štěpánka Hájíčková