Tajemství lesa Bor
Podzimní sobotní odpoledne. Vyrážíme s kamarádem Milošem a jeho synem Martinem do začarovaného lesa Bor. Nachází se jižně od města Českých Budějovic. Je vlastně jeho součástí. Místní lidé sem chodí na procházky nebo venčit psy. Zvláštní nátury. Dozvěděli jsme se o něm z literatury a internetu. Původně zde sídlila vojenská posádka, střežící muniční sklad. Ještě dál v minulosti, ve středověku, byla v lese uprostřed močálů vesnička, spojena se světem úzkou pěšinkou. V okolních bažinách našla smrt spousta lidí, jejichž zbloudilé duše nám o sobě dávají vědět do dnes. Chtěli jsme je vidět na vlastní oči.
Na místo dorážíme ve tři hodiny odpoledne, parkujeme na lesní cestě poblíž vesnice Branišov. Vybaveni dost diletantsky bez mapy, ghostmetru a jiných duchařských pomůcek. Jen s foťáky na krku vyrážíme do útrob lesa. Je tu spousta cest, nevíme kterou se vydat. Bloudíme sem tam, nic zvláštního nepozorujeme. Jen ženu s kočárem drncající přes kořeny stromů. Proč nejede po cestě? Zkoušíme odbočky cest a nic. Na to, že je ten les „začarovaný“ je tu docela rušno. Lidé se psy, milenci, sportovci. Navrhuji sejít z cesty. Po chvilce přicházíme k jakémusi (snad) kráteru. Průměr okolo dvaceti metrů, uprostřed jeden strom. Kdysi sem něco spadlo nebo havarovalo. Dodnes je ta událost opředena tajemstvím. Jestli je to právě to místo, nevíme. Jdeme dál. Pověst tajemného, hrůzu nahánějícího místa snižují fáborky nějakého orientačního běhu rozvěšené na stromech a keřích. Nebo snad značky předchozích záhadologů? V tom přicházíme na místo, které se nám nezdá. Nevíme proč, ale je to prostě divné místo. Na stromě visí kožešina nějakého zvířete, vedle na provázku něco. Snad vnitřnosti, nevíme. Visí už to tady zřejmě dlouho.
O kus dál nacházíme obdélníkovou vodní nádrž, tak patnáct na třicet metrů, za ní je val, na který se škrabeme. „Je tady černej kříž“ volá na nás ze zhora Martin. Kříž z jehož praskliny vytéká červená barva. Okolo vyhaslé svíčky. Někdo sem chodí vzpomínat. Na co asi? Údajně se tu postříleli vojáci na stráži. Ten poslední stačil ještě v nemocnici před smrtí vypovědět, že se jeden z nich změnil v příšernou bytost a napadl ostatní. Umíral se zcela šedivými vlasy. Že by to bylo právě to místo?Každopádně tu není příjemno.
Z valu máme rozhled na vodní hladinu. Na protějším břehu uprostřed krásně rostlých bříz je jedna ohnutá až k zemi. Některé názory tvrdí, že je to brána do jiné dimenze. Nevím, zkoušet to nebudeme.
Vcházíme do mladšího o poznání temnějšího lesa. V dálce vidíme na zemi cosi modrého. Vydáváme se tím směrem. Miloš zatím prozkoumává druhou stranu. Modré na zemi je plachta z o kus dál stojícího rozbořeného dřevěného příbytku. Kdo tu přebýval se jen dohadujeme. Že by šílený bezdomovec, který tu podle různých zkazek napadal lidi? Mezitím se vrací Miloš. Tvrdí, že nás v tom nízkém lese vůbec neviděl. Slunce je již nízko nad obzorem, ale pořád je ještě obstojná viditelnost. Divné! Fotím si zbořeniště a zastavuje se mi srdce. Přátelé na mě nechápavě zírají. Nic netuší. Ale já v hledáčku fotoaparátu vidím podivnou mlhu, která ve skutečnosti není. Miloš rozsvítí baterku a mlha se na okamžik objeví i v kuželu světla. Byla to entita? Zvizualizovaná tajemná energie nebo dokonce duše či bytost. Skeptici tvrdí, že tato mlha vzniká z páry od úst. Osobně fotografuji řadu let a nic podobného se mi dosud nestalo. Dokonce jsem zkoušel před objektiv záměrně dýchat a páru se mi podařilo vyfotit jen v mizivém procentu pokusů. A to ještě vypadala úplně jinak než na snímcích domnělých entit. Podobných snímků se nám povedlo několik. Na jednom měla mlha dokonce tvar dvou postav. Jedné odvrácené s kapucí, druhé tváří proti objektivu. Tváří mimozemšťana, takovou jak si jí dnes obecně představujeme. Miloš vyfotil podobnou postavu se stejným obličejem na jiném místě. Že jde o postavy může být výplod naší fantazie, ale náhoda je to pozoruhodná.
Jedna z teorií pádu podivného předmětu ve zdejším lese je havárie mimozemského stroje. Při prohlížení fotografií doma na počítači jsem si všiml ještě jedné podivnosti. Na některých snímcích se vyskytovaly jakési kulaté terčíky. Při zvětšení vypadaly jako krajkové bublinky nebo pavučinky. Říká se jim orby. Odborníci míní, že se jedná o duše zemřelých. Skeptici naopak, že jde o rozostřené zrnka prachu a nečistot ve vzduchu. Jev se vyskytuje pouze na fotografiích z digitálních fotoaparátů. Mohlo by se tedy jednat o technickou anomálii pramenící z konstrukce digitálního čipu, kterou si zatím nedokážeme vysvětlit. Já jsem se za dobu mého fotografování s podobným jevem ještě nesetkal. Zkoumám tři fotografie stejného místa, pořízené s odstupem šesti sekund. Na první entita není, na druhé je, na třetí opět ne. V hledáčku již poznám, jestli tam Něco bude či nikoliv. Řídím se podle zaostřovacího červeného paprsku fotoaparátu. Když se v hledáčku jakoby zatřepotá a rozmázne, vím že vyfotím mlhu.
Pokračujeme dál, lesem pryč od srubu. Konečně! Vrátili jsme se zpět k náspu, ale z druhé strany. Teprve teď chápeme smysl oné navršené hlíny uprostřed lesa. Z listí a mechu vykukují zrezivělá torza držáků terčů. Tady byla střelnice! Neustále přeskakujeme půlmetrové strouhy, které jsou všude okolo v pravoúhlém pořádku. Vzpomínám na středověkou vesnici obklopenou močály. Zřejmě tedy odvodňovací kanály, vybudované asi až v naší době. Bloudíme lesem sem a tam, hledáme černý sloup. Kolem něj by měla být soustředěna ta největší energie. Samozřejmě negativní. Slunce již zapadlo a tajemná atmosféra graduje. Neustále potkáváme lidi na procházce nebo sportovce. Nevzpomínám si, že bych někdy potkal po setmění v lese tolik lidí. Míjíme lavičku s dvěma náctiletými děvčaty, o notný kus dál vidíme dvě malé holčičky jak si hrají s pejskem. Martin pronese, že to „asi nebude strašidelnej les, když si tady hrajou malý děti.“
„No právě! Už jsi někdy viděl malý děti, hrát si večer v lese samy?“ na to Miloš. Trpce se usmějeme. Nic, jdeme dál, spíš bloudíme. Černý sloup nenacházíme. Jsem docela rád. Občas jen tak nazdař bůh fotíme. Na některých fotkách nic, na některých orby nebo entity. Míjíme opět lavičku, tentokrát již bez děvčat. Všichni tři se shodneme, že je tady najednou zima. Duchařské příručky uvádějí, pokud pociťuje smrtelník z nenadála chlad, jsou na blízku duchové, kteří do sebe nasávají teplo. Myslím na ty dvě dívky na lavičce i na ty dvě co si hrály s pejskem. Nebyly to jen přeludy? Nebo zhmotnělé tajemné bytosti, které nám byly neustále v patách, aby před námi střežily tajemství lesa, nebo nás naopak před něčím chránily? Na cestě k autu potkáváme ženu s kočárem, jak míří do nitra tmou zahaleného lesa. Nepatří i ona k Nim? Podivné místo!
Stejně jako zástupy jiných před námi, ani my jsme nepřišli na kloub tajemství zdejšího lesa. Je to však to tajemné, navždy nevysvětlitelné co dělá z návštěvy zdejšího lesa nevšední a nezapometnutelný zážitek. I kdyby to byl všechno jenom přelud a výplod bujné fantazie, stálo to za to!
Foto a text PeT.
